Z doteku k přítomnosti. O jedné cestě, která se proměňuje

Píši dnes o jednom období. O kapitole, která se pomalu uzavřela, a o té, která se tiše otevírá.

Možná to bude dopis. Možná poděkování. Možná jen otisk cesty, kterou jsem si potřebovala uvědomit i navenek.

Poslední roky pro mě byly cestou skrze tělo. Skrze dotek jsem se dostala k tantře.

Jsem neskutečně vděčná za všechny lidi, kteří se mnou prošli tímto prostorem. Za ta setkání, která se neodehrávala jen na povrchu, ale hluboko uvnitř. Za to, jak jsem se díky nim učila naslouchat – nejen druhým, ale hlavně sobě.

Dotek mě naučil zpomalit.

Zcitlivit.

Vnímat tělo jako bránu, ne jako překážku.

Byly to roky otevřeného srdce, intimity a hlubokého lidského kontaktu.

A právě skrze tuto cestu jsem postupně začala rozpoznávat něco, co jsem dřív nevnímala:

Že největším nástrojem, který mám, nejsou mé ruce.

Ale má přítomnost. Můj hlas.

Mnoho lidí mi to říkalo už dřív – po rozhovorech, po terapiích, po obyčejných sdíleních, někdy jen po společné tiché chvíli.

"Ty mě uklidňuješ, ani nevím jak."

"Tvůj hlas mě vrací domů."

"Je to, jako kdyby ve mně najednou ztichlo něco, co mě dlouho tlačilo."

A já jsem tomu dlouho jen přikyvovala.

Věděla jsem to cítit, ale neuměla jsem to přijmout.

A pak jednoho dne přišlo ticho.

Ticho, kdy se klienti přestali objevovat.

Tři čtvrtě roku prostoru beze směru.

Zvenčí by se to možná dalo nazvat stagnací.

Zevnitř to byl přerod.

Ne proto, že bych ztratila schopnost dávat.

Ale proto, že se měnil způsob, jakým mám dávat dál.

Moje ruce odvedly svou práci.

Naučily mě, jak tělo mluví, když se mu dá prostor.

Teď ale přišel čas, aby si odpočinuly.

A já jsem pochopila, že to, co tvořím, nesouvisí jen s tělem.

Ale s nervovým systémem, dechem, prostorem, vnitřním klidem.

A tak vznikla Esence klidu.

Není to metoda.

Není to technika.

Je to stav, který se nedá vynutit, ale dá se do něj jemně vejít.

Je to stav, kdy se v těle vytvoří bezpečí, aniž by člověk musel něco dokazovat nebo měnit.

Kdy se dech prohloubí, srdce se trochu uvolní a najednou je možné "jen být".

Moje role se proměnila.

Už nejsem ta, která především dotýká.

Jsem ta, která drží prostor a hlasem vrací tělo zpátky domů.

A proto:

Děkuji každému, kdo se mnou prošel cestou skrze tělo a dotek.

Děkuji za důvěru, kterou jste mi v nejintimnější momenty svého života dali.

Děkuji, že jsem mohla učit se od vás – ne z knih, ale z opravdovosti.

Tato etapa končí.

Nehodnotím ji, neuzavírám ji s těžkostí.

Jen tiše děkuji a nechávám ji odplout.

A otevírám se tomu dalšímu.

A pokud cítíte, že vás volá prostor klidu…

Ne přes výkon.

Ne přes tlak.

Ne přes "musím něco dělat".

Ale přes návrat k sobě.

Jsem tady.

Jen trochu jinak než dřív.

S hlasem.

S přítomností.

S jemností, která se nedá hrát.

Pokud to s vámi souzní, napište mi.

Nemusíte vědět "proč".

Stačí, že to cítíte.

Se srdcem na dlani,

Renata Tara

Esence Klidu