Když se uzdraví vztah s mámou, začne se měnit celý svět

aneb od slova "děkuju" k pravému "ano" životu

Dnes je Den Matek.

A já bych vám chtěla napsat něco, co je hlubší než gratulace a kytička.

Chtěla bych s vámi sdílet svůj příběh. Možná v něm uvidíte kousek i sebe.

Nebyla jsem tou poslušnou holčičkou.

Byla jsem rebel.

Byla jsem ta, která si vždycky šla svou cestou – i když bolela, i když ji nikdo nechápal.

A možná právě proto jsem musela. Abych se neztratila. Abych sebe vůbec jednou našla.

S maminkou jsme neměly vždy hladké vztahy.

Byla doba, kdy jsme byly jako dvě protichůdné síly – každá chtěla chránit, každá po svém.

Občas jsme si nerozuměly. Občas to bolelo. Ale dnes… jsme jako dvě sestry.

A ta proměna nepřišla zvenku. Začala ve mně.

Když jsem se ponořila do práce se svým vnitřním světem,

když jsem si dovolila rozmotávat vzorce, které jsem si nesla z dětství,

najednou se začalo měnit i to, co jsem považovala za dané.

Uvědomila jsem si, že rodiče nejsou naši protivníci. Jsou to dárci života.

A i když nám nepředali vždy to nejlepší, předali nám to, co uměli.

A hlavně – dali nám ŽIVOT. A ten je dar.

Dnes už vím, že když se uzdravuji já, uzdravuje se i vztah s mou mámou.

Nemusím ji měnit. Nemusím jí nic dokazovat.

Stačí, když měním sebe. A věřte – to ovlivní všechno.

Každý uzdravený vzorec ve mně je jako pád jedné zdi.

A najednou místo vzdoru proudí mezi námi pochopení, úcta, smích, přijetí.

A proto – ať už je váš vztah s maminkou jakýkoliv,

ať je živý, vzdálený, bolestný nebo plný lásky –

vyjádřete dnes vděčnost.

Protože právě ona byla tou bránou, skrze kterou jste přišli na svět.

A i když to třeba neuměla říct nahlas, jedno je jisté –

nesla vás. Darovala vám dech.

A tím to nekončí.

Právě tím to začíná.

Protože když padne zeď mezi námi a matkou,

najednou vidíme jinak i svět kolem sebe.

A najednou si uvědomíme,

že ten hlad po lásce, který jsme tak dlouho nosili,

nezačne mizet tehdy, když nás někdo obejme.

Začne mizet tehdy, když obejmeme sami sebe.

Jak říct životu skutečné "ano"?

Kolikrát v životě jsme si mysleli, že jsme konečně našli to "pravé" –

v lásce, v sexu, ve vztahu, v opojení dotekem…

A pak zase přišla rána. Slzy. Prázdno.

Zase ten známý pocit:

"Zase to nebylo ono.

Zase jsem se ztratila.

Zase mě to bolí."

A právě v těch chvílích nás život vede zpátky.

Ne ke druhým – ale k sobě.

Možná jsme si zvykl(a) hlad zaplňovat něčím dočasným.

Sexem. Pozorností. Potvrzením. Tělem někoho druhého.

Ale pravda je, že tohle tělo, které nosíš – je chrám.

A tvé srdce – to, které jsi chránil/a slupkou – je stále živé.

A může cítit. Znovu. Opravdově. Bez hry. Bez bolesti.

Začni tady:

• Polož si ruku na srdce a řekni si: "Už tě nechci obcházet.
  Už tě nechci jen chránit.
  Chci tě slyšet. A cítit."
• Napiš si jednu větu, kterou bys dnes chtěl/a slyšet od mámy – a řekni ji sám/sama sobě.
• A hlavně – nehledej venku, co ještě nebylo uzdraveno uvnitř.

Když se začneš vracet k sobě,

láska se přestane ztrácet.

A na jejím místě vznikne něco nového:

měkkost. Celistvost. A přijetí.

A možná pak zjistíš, že už nic nehledáš.

Protože jsi konečně doma.

S láskou,

Jedna, která to taky ne vždycky věděla – ale dnes už slyší.