Píši dnes o jednom období. O kapitole, která se pomalu uzavřela, a o té, která se tiše otevírá.

Naše tělo je neuvěřitelná biochemická továrna. Každou vteřinu v něm probíhají tisíce procesů – tvoří se hormony, přenášejí se nervové impulzy, buňky komunikují mezi sebou a náš mozek zpracovává obrovské množství informací z okolí i z našeho vnitřního světa.

Zastavte se na chvíli a vnímejte. Co cítíte? Únava, neklid, neustálý vnitřní tlak? Možná se to projevuje jako alergie – ty tiché, ale vytrvalé alarmy, které nám říkají, že už nemůžeme snášet tlak vnějšího světa. Alergie jsou často fyzickým zrcadlem našich narušených hranic. Tělo neví, co je "Já" a co je "útok" (ať už je to pyl...

Dnes ráno se to stalo. Strávila jsem snad dvě hodiny ve stavu pouhého Bytí. Čas se rozpustil. Žádné vnitřní monology. Žádné tupé myšlenky na to, co musím udělat nebo stihnout. Jen hluboký, čistý Stav No Mind. Bylo to zvláštní, nádherné a neuvěřitelně regenerační. A právě v tom klidu mi došlo, že jsem dospěla do cíle jedné velké životní kapitoly....

Byl to přesně rok od chvíle, kdy jsem začala psát svůj "blicí blog" – místo, kde se každodenní zkušenost proměňovala v článek, který se stal mým průvodcem. Každé zpětné přečtení mi dalo ještě více pochopení v daném procesu. Zpětné vazby mi potvrdily, že v tom nejsem sama, že se nám všem dějí podobné věci a mé sdílení dalo pochopení i druhým....

Integrační proces: Týden, kdy tělo i mysl sklízí plody

Léto se pomalu loučí a s příchodem září cítím, že přichází nový rytmus. Možná to znáte – návrat k určitému řádu, větší pravidelnosti a potřebě dát tělu i duši něco, co nás podpoří.

Moje zkušenost z festivalu a síla vědomého prožívání

Kdysi dávno jsem stála na rozcestí. Hledala jsem sebe. Možná ne vědomě, ale mé tělo volalo. Moje duše tiše šeptala. A život? Ten mě nenechal spát.

• blokem v tvořivosti, stagnací, pocitem prázdna • vnitřním neklidem, úzkostmi, výkyvy nálad